Ahoj…

Jak se máš? Sme se dlouho neviděli, co? Já vim, to už je skoro provokace. Ale chápej, deníčku – práce hodně, času málo. Navíc psát o tom, kde a za kolik a proč a co tvorbíci bumbali tě asi tak podrobně nezajímá, že?

Za tu dlouhou dobu absence mého oduševnělého psaní proběhlo spoustu událostí. Tak třeba Malýmu Johnymu už neřikáme, že je teplej. Zjistili jsme totiž, že jako jedinej z nás se tak nechová (tatu.jpg). Anebo to dobře tají. Johny je úplnej Šmoula (smoula.jpg). Ale to nesmí vědět Ernesto, jinak by ho povečeřel. (ernesto s vidlickou.jpg)



První podstatná epizoda našeho života bylo natáčení první části demáče – bloku Děti konce století a Ptáčete. To bylo v Český lípě v půlce září. Hezounký dva víkendy. Hned první večer jsem já a Albrecht poslali klucí do hospody, abychom měli trochu toho soukromí. Jenže když jsme šli kouřit ven, tak Albrecht zabouch klíče uvnitř místnůstky studia, kde jsme spali. Stáli jsme teda jak idioti na zahrádce, uvězněni ostnatým drátem a velkým zlým psem za plotem, koťátka od sousedů se nám chodila vysmívat, co tam jako polonahý blbnem venku a nám začalo bejt ouzko. Mobily byly totiž taky uvnitř. Sponku, kterou bychom strčili do zámku jsme neměli, tak jsem rozmotala Albrechtovejma zubama perko z kolíčku na prádlo, co se válel na zemi. jenže bylo děsně tlustý a ten zámek to nepobral. ještě jsme zkoušeli vysadit sklo ze dveří, bylo uvolněný, ale prostě tak nějak šikovně filmově to nešlo stejně jako drátek v zámku. Albrecht: „Já to sklo rozbiju…“ Dala jsem mu teda pěkně velkej šutr, co jsem někde ve tmě vyhrabala a on se rozmáchnul a BUM… Tyjo, velká rána a sklo zůstalo celý. A on se bál podruhý praštit, páč tim prvnim úderem udělal hrozněj brajgl. Asi po deseti minutách mýho přemlouvání, že to jako rozsekám já, se odhodlal. pak přišel takovej pán, docela hippík z vedlejšího baráku a svítil nám modrou baterkou do obličeje. A jako prej, co se děje. že prej jako domovník



Tyjo, vidíš, hráli jsme v tý Modrý vopici. předtím jsme se váleli na sluníčku v parku u kříže a jeden za druhým jsme kupovali další a další flašky Sklepmistra. Hanz nás u toho fotil (tím on se tak jako čas od času baví). Ve Vopici nás překvapil nesmírně nepříjemnej personál. Tam byl páchanej koncert opět (a od té doby zatím naposledy) se střepátkama ze Střepů. Uvítali jsme se kouzelně profesionálně – jako na hokeji (ve frontě na podání ruky). Odehráli, my taky… No, co k tomu říct, viď? Jonáš (jako můj bratránek) nám udělal epesní fotečky (jako ty v sekci fotky). Albrecht lezl po autobusový zastávce. Myslim, že nám druhej den bylo špatně.

« zpět