Roztřesený palec květy hladí
duše dvojí, vzdorující větru…
Na dvou stranách jsou dva lidé mladí,
mezi nimi stovka kilometrů.

Nechoď chlapče na stop – na mou věru
berou se jen dívky, ne že ne.
I ta tvá už dávno jede v směru,
kterým jsou vám kostky vržené.

Nemělas lézt děvče na silnici,
neměla jsi věřit v šťastné konce,
na silnici čekaj násilníci…
Na silnici z Prahy do Jablonce…

Už je tma a chlapec v dlouhém svetru
marně čeká na stop s kyticí…
Mezi nimi stovka kilometrů,
a nad nimi měsíc svítící…

Zatáhlo se…Zatoulaná ovce
v dešti kráčí jednou velkou louží…
kráčí navzdor kilometrů stovce…
Šťastné srdce… Srdce, které touží.

Na sedadle smrti druhá ovce
k první ovci zvolna doklouže.
Špatné brzdy, mokro na vozovce…
Padá ruka s květy do louže…

„Květiny jen pro tebe, má vílo…“
V plicích zbývá jediný jen dech,
v plicích, na nichž auto zastavilo…
Marno toužit po happyendech.

Nech ho v klidu zemřít na své cestě…
Vždyť je to tak stejně dobře, že?
Vždyť víš,děvče, ten tvůj řidič – dnes tě
znásilní a dnes tě podřeže.

Zelený voči
vesele močí
na moje tělo,
který si v lednu
dalo jen jednu
krásně se sjelo

Špíno (2x)

Ty divnej týpku,
můžeš jít k šípku,
máš prdel holou,
buchnu od špíny,
prdíš do hlíny,
stal ses mrtvolou.

Špíno (2x)

Pivo z PET flašky,
zasraný smažky
mají výročí...
Na všechno serem,
do žil si perem
zelený voči.

Špíno (2x)

Řek´ jsem si hochu – sbal se dřív, než ti
nezbyde nic, než bejt poslušnej robot.
Má vlastná žena chtěla mě vykleštit,
tak jsem ji zabil a prásknul jsem do bot

Vyskočil z okna, nehleděl na ztrátu
tepla a pohodlí na rodnym ranči...
Šťastnej, že nejsem jedním z těch kastrátů
na cestě do hor jsem vesele tančil.

Nechtějte slyšet, co se od pátku
jak hejno much na mě problémů sneslo.
Že prej mi na dvoře už pletou oprátku,
nebo snad dokonce žhavěj mi křeslo…

Ňák mi to nejde do hlavy,
jestli mě nechytí tak někde neslavně pojdu,
přece mi chtěla uříznout pohlaví,
tak proč mě nahání armáda flojdů?

Tak už mě chytli. Dali do cvokhausu,
soudce mě u soudu parádně vypek´:
Že prej jsem dle jeho názoru na kauzu
„nějakej perverzní násilnej týpek“,

a že prej cvokaři nemaj co na práci,
fetujou LSD, válej si zadky,
tak pro mě nařídil dvojitou kastraci,
co už je jednou pryč, nelze vzít zpátky…

Vánoční je čas a mnohých krás…
Chudý byt a v něm hrozný mráz…
Dívka hledí přes rozbitý skla,
než se k matce vroucně přitiskla.

V posteli leží matka – dívka s ní…
Mateřská hruď chladnější než sníh…
Nezvedá se ani neklesá:
Hůř než ve dvou je být v pekle sám…

Stojí dívka, necítí už mráz.
Hledí z okna na svět plný krás:
S maminkou a s teplem (zvláště s tím)…
Ptáče letí dolů za štěstím…

Mám dreada a vedle mě sedí holka bledá.
Mám na sobě montérky a v dreadu mám breberky.
Ta holka, co sedí vedle mě, mě pěkně vytáčí.
Zahodil jsem montérky a koupil jsem si jinačí.
Chtěl bych někam vodjet…no jo, ale nevim kam.
A tak jsem si dal cígo a dal jsem taky breberkám.
Už je tady zase krásnej slunnej úterek.
Mám více dreadů a v nich mám více breberek.
Už vim, kam pudu – pojedu navštívit dědu.
A vezmu s sebou breberky, co bydlí v mojim dreadu.

Byl jsem svědkem divnejch věcí u Čertovy Skály:
Divný lidi v divnejch kutnách na vrcholku stáli.
Byl jsem zvědavej, do křoví jsem se schoval,
a jak jsem později zjistil – chytře jsem se nezachoval…

Nestoudně jsem čuměl, zvědav, co bude dál.
Prováděli tam nějakej strašnej rituál…
Velekněz podříz´ chlapa a pak ho vyvrhnul,
no na to už jsem neměl, no a tak jsem radši zdrhnul.

Utíkal jsem černym lesem bez jasnýho plánu,
utíkal jsem celou noc a ještě chvíli k ránu.
V jednom místě jsem se vyčerpáním zkácel,
lehnul jsem si do trávy a tam jsem tiše zvracel…

A světlo mezi stromy mi dovolilo přestat,
já vyběhnul jsem z lesa přímo do ňákýho města
a tam jsem našel strážníka, na kolena kleknul
a přes vzlykot a přes koktání všechno jsem mu řeknul…

To jsem neměl dělat,
řekl mi ten strážník.
To, co jsem tam viděl,
prej nebylo tak vážný.

Posral jsem to ale,
že jsem za nim spěchal,
přežil bych to kdybych
si to pro sebe jen nechal.

Poslední, co slyšim,
když padám do mdlob objetí:
„Kde myslíš, že berou
ti lidi svoje oběti?“

Svoje znamení
už jaro dalo nám
i mladý harfeník
se přidal k oslavám

Bude to strašně fajn
svlíkne se do pasu
copánky do vlasů
je vzhůru na Beltaine
pivo jako křen
zlatavý mok, co byl
dnes druidem uvařen
kdo by se nenapil?

Muzikanti jsou
dnes zváni nejvíce
i mladík s harfou svou
se přidal k muzice

„Harfeníku, hej!
jen hraj a vyprávěj
třeba o tom, jak koně
ukradli Eponě…“
Ten však mlčel jen
jako menhir tupě stál
okouzlen děvčetem
tančícím opodál…

Již poznal mnoho žen,
však rusovláskou tou
tou zrzkou okatou
byl nejvíc zasažen

I vsadil na drzost
šel k ní a směle hrál,
dívčinu pozornost
na sebe upoutal,
hrál až pot z něj lil,
vlastně hrál, jak nejlíp zvlád,
než se dívku osmělil
o ruku požádat

Jenže ona řekla:
Mám-li si tě vzít
budeš muset svou
harfu líbeznou
za pluh vyměnit

Můj manžel musí vstát
a orat celý den
a ne na zábavách hrát
a lítat za děvčaty jen
Jdi zas o dům dál
dneska máš holt pech
ne, já nejsem jedna z těch,
co bys hudbou oklamal…

Ztratil jsem se vprostřed lesa,
když jsem hledal Svatej Grál,
sednul jsem si na pařez a
zoufale se pousmál…
Meč jsem zapích do země
a štít jsem hodil za hlavu.
Pak jsem spatřil na stromě
tam viset ňákou postavu…

Byl to další z těch
od kulatýho stolu
o to větší pech,
že tam visel hlavou dolu…
Ostatní už taky zavraždila pýcha,
jsem poslední, co dýchá.

Jsem jak ten, co na kříž fluše
Svatej Grál jsem zatratil
a vysral jsem se na Artuše.
Domů jsem to obrátil.

Mám tam mladou krásnou ženu,
už se ženu směrem k ní.
Hledat kalich nemá cenu,
když jsem zůstal poslední.

Král si asi musí
myslet, že jsem zrádce…
Ať si taky zkusí
viset na oprátce!
Věz, můj milý vládce, že jenom kvůli tobě
všichni leží v hrobě.

Budu vám teď vyprávět příběh o rudé růži,
kvůli které z vojáka zaživa stáhli kůži.
Vládly temné časy, válka pustošila zem
a hrstka vojáků přes kopec dorazila sem,
k hostinci, jež opuštěný stával vprostřed lesů,
k místu, z nějž se pozdějc stalo místo hrůz a děsu.
Ti vojáci byli z boje uprchlí královi muži,
ten nejmladší měl pod tunikou krásnou rudou růži.
Všichni byli hladoví, k zoufalství dohnaný,
dlouhá byla cesta od bitvy prohraný.
A každej z nich měl velkou radost, když hostinec spatřil,
nevěděli, že již dávno nepříteli patřil.
Chystali se vstoupit, když nad nimi zazněl smích.
Vzhlédli – na kopci čekali jezdci na koních.
Seděli pevně v sedlech, s vytasenými meči,
nebyla jiná možnost, než se připravit ke zteči.
Jezdci byli v přesile, když zaútočili,
královi muži však statečně vpřed vykročili
a i když jejich osud dnes zpečetěn měl být,
vrhli se na ně jako lvi a začli se tvrdě bít.
Ten nejmladší měl štěstí – jednoho z koně srazil,
a když ten padnul na zem, tak mu meč do hrudi vrazil…
Nekoukal na to, jak mu z hrudníku krev prýštila,
čepel jeho meče dalšímu hlavu tříštila.
Druhové jeho však takové štěstí neměli:
Všichni v této šarvátce postupně zemřeli.
On povšimnuv si toho posledního probodl,
pak čekaje svůj osud meč do země zabodl.
Pak vytáh´ růži z tuniky a něžně políbil…
Kapitán jezdců viděl to a mužům nařídil,
ať nechají ho žít, že nejdřív vědět chce,
proč měl tento voják tu růži v tunice.
„Tato růže, pane, šla se mnou z velké dálky.
Dala mi ji má dívka, když jsem odešel do války,
a i když byla moje cesta zoufalá a zlá,
ta růže, jako její láska, dosud neuschla.“
Kapitán řekl: „Tvojí rukou padli tři mí muži!
Tebe nechám jít…jen když mi dáš tu rudou růži.“
„To si radši nechám stáhnout kůži z kostí svých,
než aby má růže padla do rukou nepravých!“
Dodnes visí v hostinci tom na zdi jeho kůže
a pod ní hřebem připíchnutá…uschlá rudá růže.

Bylo nebylo, strašná věc se stala,
ve městě kde uprostřed divná stavba stála.
Lidé se jí báli, ta stavba co tam stála,
byla totiž velká, černá katedrála

Nyní poslouchejte jak to bylo dál:
Každou noc tam chodil chlap a na varhany hrál.
A vždycky když tam přišel, tam rudý oheň plál,
za zvuků kakofonie skrz okna prosvítal

Tóny varhan stále znějí v katedrále,
zázraky se dějí, chrliče se smějí.
Tóny varhan stále znějí v katedrále.
Zázraky se dějí, chrliče se smějí

Lidé z toho města nechtěli v strachu žít,
rozhodli se jednou varhaníka pověsit.
Tak se jednou srotil dav, pochodně a vidle,
uvázali mu oprátku a kopnuli do židle.

Tóny varhan stále znějí v katedrále,
zázraky se dějí, chrliče se smějí.
Tóny varhan stále znějí v katedrále.
Zázraky se dějí, chrliče se smějí.

Pak všechno bylo v pohodě a všichni byli šťastní,
všichni se zrovna bavili způsobem jim vlastním,
však zatáhla se oblaka a lid se zase bál,
to první tóny zazněly VARHANÍK ZASE HRÁL !!!

Tóny varhan stále znějí v katedrále,
zázraky se dějí, chrliče se smějí.
Tóny varhan stále znějí v katedrále.
Zázraky se dějí, chrliče se smějí.

Chrliče se smějí ( 16x )

U kaple roste ploník
a do zvonice zvoník
před půlnocí jde černou tmou…

Po schodech po tmě tápe,
i když má pod kabátem
svým plnou lampu ukrytou.

Měsíc svítí noc je skvělá.
Tak co tam zvoník dělá,
když všichni dávno tiše spí?

Slza mu z oka kane,
je jasné že se stane
určitě velké neštěstí…

Ač málem vyflus plíce,
vylezl do zvonice,
zapálil lampu a pak šel

pod tíhou světobolu
tu lampu hodit dolu
a tam se oheň rozhořel

Jen holub dělal vrků,
když zvoník kolem krku
lano od zvonu uvázal.

Skočil a vaz si zlomil
a jenom zvon pak zvonil,
když ho svým skokem rozhoupal…

Měli jste si rozmyslet naše početí
Nevytvářet život jež žijem v zajetí
Život ve světě kde je každý obětí
Kde trpí každý z nás – z dětí konce století

Co chcete od dětí těch z konce století
Podle vás patříme do smetí
Zkuste nás vyčlenit zkuste nás podcenit
Čeho jsme schopný nemáte ponětí

Neexistuje kněz, který nás posvětí
Doba v který žijem je naše prokletí
Nemáme šanci ve světě, v kterym vládne napětí
Co bude s civilizací a s dětma konce století

Co chcete od dětí těch z konce století
Podle vás patříme do smetí
Zkuste nás vyčlenit zkuste nás podcenit
Čeho jsme schopný nemáte ponětí

Máme malý plán jak přežít
Kde za sebe jde každý sám
Kde kytary přesmutně zní
A zemi plynou roky poslední
Nesmíme nechat kdekoho
Si s náma pořád prdel utírat
Musíme bojovat, nastolit chaos
A zničit všechen řád…

Co chcete od dětí těch z konce století
Podle vás patříme do smetí
Zkuste nás vyčlenit zkuste nás podcenit
Čeho jsme schopný nemáte ponětí

Co chcete od dětí těch z konce století
Zničí vás bez špetky dojetí
Třeste se každý z vás podcenili jste nás
Budem bojovat do posledního sil vypětí.

Jeden pán si vozí prdel v limuzíně
Druhý pán má lopatu a hrabe v hlíně
Jeden pán si chodí v bezva obleku
A ten druhý mu líbá zadek v pokleku
Všichni mají stejnou šanci v soutěži
Vyhraje ten kdo pomalejc poběží
Konkurence – volný trh má mnoho kol
Kdo vyhraje ten bude míti monopol

Točí se kolo štěstí Wall Street – Vladivostok
Už se brzy ukáže kdo bude pán kdo otrok
Točí se kolo štěstí Wall Street – Vladivostok
Už se brzy ukáže kdo bude pán kdo otrok

Jeden pán si v kanceláři šunky válí
Na to jak chudý lid strádá čumí z dáli
Není bohatý, ni chudý, je zde rovnost
O co jde? Vždyť všichni měli stejnou možnost
Pro výherce máme vskutku dobrou zprávu
Bude si moct z lidí dělat dojnou krávu
Bude moct mít ostnatý drát před palácem
Bude moci býti krutým světovládcem

Točí se kolo štěstí Wall Street – Vladivostok
Už se brzy ukáže kdo bude pán kdo otrok
Točí se kolo štěstí Wall Street – Vladivostok
Už se brzy ukáže kdo bude pán kdo otrok

Všichni jsou si rovni, jen někteří rovnější
Vždy je někdo hlavní a někdo vedlejší
Všichni jsou si rovni, jen někteří rovnější
Vždy je někdo hlavní a někdo vedlejší
Somráci bez práce teď žijí v kanále
Megakorporace chystají finále
Namažem si chleba plastikem, ne medem
Bojovat je třeba, než zůstane jen jeden!

NEŽ ZůSTANE JEN JEDEN !!!

Bylo jedno město, žilo v utrpení
V bídě tak veliké, že větší snad už není
Chlévy byly prázdné a vína ani kapku
Lidé žili v hromadách výkalů a zvratků

Všichni žili v bolesti, mrtvý byl kdo měl kliku
Vypadalo to tam jak ostrov leprotiků
Způsobily to krysy, šířily choroby
A lidé ani nestačili vykopávat hroby

Stal se ale zázrak jednou na jaře
Někdo viděl krajem procházet krysaře
A starosta ho nechal do města zavolat
Že když je zbaví krys, že zaplatí mu rád

A krysař taky přišel, byl v černém kabátu
Starosta se s ním domluvil na deset dukátů
Plácli si a krysař měl do práce se dát
Vytáhl malou píšťalku a začal sladce hrát

Když dohrál, řekl krysám: „Táhněte k ďasu!“
Lidé jenom přihlíželi v němém úžasu
Chvíli se nic nedělo, ale potom přece
Krysy z města vyběhly a utopily se v řece

Když bylo po všem, krysař z čela si pot utřel
Otočil se k radnici a pro svý prachy přišel
Starosta se obořil: „Ty ses asi zbláznil!
Kdo by takovýmu šaškovi, jako si ty, platil?“

Když mu ten zlej starosta provedl tenhle naschvál
Krysař nedal nic znát, ale asi se dost nasral,
Vytáhl znovu píšťalu a začal zase hrát
A jeden člověk po druhém jal se umírat

Poslední výkřiky bolesti ustaly brzy
Když krysař dohrál po tvářích mu tekly slzy
Nad tou spoustou mrtvol ještě chvíli čněl
Pak si sbalil věci a z města odešel…

Ňákej chlápek čeká před vstupem do ordinace
Čeká ho dnes náročná plastická operace
Chce předělat na ženskou je to transexuál
Chce předělat na ženskou, na ženskou na ženskou
Na lavici v čekárně sedí, vyčkává
Slyší jak za dveřma někdo divnej zvuk vydává
Zní to skoro jako řev, jak zlej sen, jak zlej sen
Chudák kdo je operován doktorem Hybridem

Neuplyne jeden den
Abys neměl hroznej sen
Když se setkáš s doktorem
Ladoszem Hybridem

Hybrid chtěl bejt odmalička sadistickym úchylem
Však rodiče ho donutili stát se doktorem
Týpek teďka čeká až se ho zmocní deviant
A předělá ho na ženskou na ženskou na ženskou
Náhle křik ustane a otevřou se dvéře
Chudák transexuál se dovnitř odebéře
Doktor ho přivítá slovy „Nazdar buzíku!“
Položí ho na stůl a pustí punkovou muziku

Neuplyne jeden den
Abys neměl hroznej sen
Když se setkáš s doktorem
Ladoszem Hybridem

Vedle buzny na stole je zohavené tělo
Týpek je vyděšenej, zvracet by se mu chtělo
Doktor Hybrid čumí do jeho kartotéční karty
„Ty chceš předělat na ženskou na ženskou na ženskou?
To máš smůlu buzíku!“ řekne mu doktůrek
Vezme nebozez a začne do něj vrtat otvůrek
Týpek strachy omdlí, Hybrid naň vezme kleště
Vrtačku a šroubovák, hever a rašpli ještě

Neuplyne jeden den
Abys neměl hroznej sen
Když se setkáš s doktorem
Ladoszem Hybridem

Na lavici v čekárně sedí ňákej pán
Chtěl by býti doktorem na ženskou předělán
Slyšel, že doktor Hybrid je nejlepší
Když chceš předělat na ženskou na ženskou na ženskou na ženskou
Myslí si že potom možná milence nalezne
Však otevřou se dveře a z nich nestvůra vyhřezne
Hlavu to má sépií a zadek vosí
A zpoza dveří ozve se: „Další, prosím!!!“

Neuplyne jeden den
Abys neměl hroznej sen
Když se setkáš s doktorem
Ladoszem Hybridem

Mravenče mravenče demokracie
Bratříčku mravenče ať v hrobě hnije
Zapalme Capitol i s Bílým Domem
Amíci tlouštíci zdrhněte honem

Dále si nehleďte všech lidskejch práv
Dál toxicky pěstujte stáda krav
Od sochy k svobodě velká je dálka
Mravenci zuří, už chystá se válka

Země jež oplývá mlékem a strdím
Chcípněte amíci chcípněte zmrdi
Sežerte si ty svý prachy co smrdí
Mravenci na vás teď zvysoka prdí

Všichni na světě zas budou žít zdravě
Kravičky budou se zas pást na trávě
Svět bude krásný jak cigáro po ránu
Lidé si budou číst z Bible i Koránu

Zatím si spinkejte v své teplé posteli
Ta vaše země už stejně je v prdeli
Od sochy k svobodě velká je dálka
Mravenci zuří, už chystá se válka!

Země jež oplývá mlékem a strdím
Chcípněte amíci chcípněte zmrdi
Sežerte si ty svý prachy co smrdí
Mravenci na vás teď zvysoka prdí

Mravenče mravenče demokracie
Bratříčku mravenče ať v hrobě hnije
Zapalme Capitol i s Bílým Domem
Amíci tlouštíci zdrhněte honem

Dále si nehleďte všech lidskejch práv
Dál toxicky pěstujte stáda krav
Od sochy k svobodě velká je dálka
Mravenci zuří, už chystá se válka

Země jež oplývá mlékem a strdím
Chcípněte amíci chcípněte zmrdi
Sežerte si ty svý prachy co smrdí
Mravenci na vás teď zvysoka prdí
Země jež oplývá mlékem a strdím
Chcípněte amíci chcípněte zmrdi
Sežerte si ty svý prachy co smrdí
Mravenci na vás teď zvysoka prdí

Jde týpek v noci po parku
na nebi hledá polárku
nikoliv pro hvězdný třpyt
chce si úhel ověřit

spokojen je po chvilce
při minimální odchylce

Spatří srpek měsíce
zvědavý je velice
na rychlost pohybu po kružnici
konaném touto oběžnicí

přes fyziku úchylák
intelektuál-matfyzák

Měl dnes rande se slečnou
zřejmě husou nevděčnou
vykládal jí nadšeně
o skupenství přeměně

dala mu však kopačky
a on je z toho na sračky

Hybnost auta počítá
o svém IQ přemítá
on je mužem budoucnosti
co má mozek velký dosti

odpovědnost neunesl
( krátká dramatická pauza pro
natažení kohoutku a výstřel )
s mozkem na zdi k zemi klesl

Ďědko fusatka a žolty racek
Pectopahy zasrany
Mupi mup gehu ugume
Demokraty zasrany
Mupi mup gehu ugume
Demokraty zasrany

Zgorela mkota zgorela mkota
A s ny telefon mobilny
Zgorela mkota a s ny telefon
Mobilny zasrany
Zgorela mkota a s ny telefon
Mobilny zasrany

Oktober krasnyj parachot krasnyj
Zdupame vaš bily dom jasnyj
Zdupame vaš bily dom jasnyj
I navic zasrany
Zdupame vaš bily dom jasnyj
I navic zasrany

Bolek i Lolek
Čuk i Gek
Vysokaj pec Novokuzňeck
Bolek i Lolek
Čuk i Gek
Vysokaj pec Novokuzňeck

Zuzana byla dívka, která žila v Amesbury
s jasnýma očima a řečmi pánům navzdory
Sousedé o ní říkali, že temná kouzla zná
a že se lidem vyhýbá a s ďáblem pletky má.

Onoho léta náhle mor dobytek zachvátil
a pověrčivý lid se na pastora obrátil
Že znají tu moc nečistou, jež krávy zabíjí
a odkud ta moc vychází to každý dobře ví.

Tak Zuzanu hned před tribunál předvést nechali
a když ji vedli městem, všichni kolem volali:
Už konec je s tvým řáděním, už nám neuškodíš
teď na své cestě poslední do pekla poletíš!

Dosvědčil jeden sedlák, že zná její umění
ďábelským kouzlem prý se v netopýra promění
a v noci nad krajinou létává pod černou oblohou
Sedlákům krávy zabíjí tou mocí čarovnou.

Jiný zas na kříž přísahal, že její kouzla zná
v noci se v černou kočku mění dívka líbezná
Je třeba jednou provždy ukončit ďábelské řádění
a všichni křičeli jak posedlí: Na šibenici s ní!

Spektrální důkazy pečlivě byly zváženy
pak z tribunálu povstal starý soudce vážený
Je přece v knize psáno: Nenecháš čarodějnici žít
a před ďáblovým učením budeš se na pozoru mít!

Zuzana stála krásná s hlavou hrdě vztyčenou
a její slova zněla klenbou s tichou ozvěnou:
Pohrdám vámi, neznáte nic nežli samou lež a klam
pro tvrdost vašich srdcí jen, jen pro ní umírám!

Tak vzali Zuzanu na kopec pod šibenici
a všude kolem ní se sběhly davy běsnící
A ona stála bezbranná, však s hlavou vztyčenou.
Zemřela tiše, samotná, pod letní oblohou.

Copatá holčička s košíčkem v ručičce
Zbloudila samotná na lesní cestičce
Cestička, co po ní dávno už neskáče
Vede furt rovně a dívce je do pláče

Vede furt rovně a dále a dále
Jakoby holčička v kruhu šla stále
Nakonec zhroutí se, zapadne do křoví
Na tichý pláč jí pak písnička odpoví:

„Já jsem lesní skřítek a mám velký hlad
Kdo se však odváží najíst mi dát
Tomu se rozjasní pochmurný den
Ten najde z lesíčku cestičku ven…“

Když copatá holčička zaslechla písničku
Řekla: „Pojď skřítku, mám koláče v košíčku
Makové, s tvarohem, klidně je všechny sněz
Jen když budu moci opustit tento les!“

Na ta slova v hlíně pohnul se kvítek
Hlavu pak odporný vystrčil skřítek
„Jsi milá, holčičko protože jak se zdá
nemáš ni páru o lese ani kdo sem já!“

„Vždyť jsi lesní skřítek a máš velký hlad
Kdo se však odváží najíst ti dát
Tomu se rozjasní pochmurný den
Ten najde z lesíčku cestičku ven…“

Pak vzala koláček, nabídla skřítkovi
Co se však stalo pak nikomu nepoví
Holčička jenom tak zděšeně vykvíkla
Ruku jí utrhl, krev na zem vystříkla

Ukousl jí uši a vypíchl očička
O nohy přišla ta copatá holčička
O nohy přišla ta copatá holčička
Ve skřítčím žaludku skončila celičká…

„Já jsem lesní skřítek a mám velký hlad
Kdo se však odváží najíst mi dát
Tomu se rozjasní pochmurný den
Ten najde z lesíčku cestičku ven.
Já jsem lesní skřítek a mám velký hlad
Kdo se však odváží najíst mi dát
Tomu se rozjasní pochmurný den
Ten najde z lesíčku cestičku ven…“